Pod Šímovic skálou

Tak utíkal čas. Dostal jsem svůj první naviják rolák a košilku jsem už nosil zastrčenou v kalhotách. Tatínek nám koupil anglickou merunu, stejnou, s jakou hrál londýnský Arsenal, to mužstvo slavných kanonýrů. Na plácku jsme s ní vybojovali četné bitvy a boje, až mi kluci jednou ráno vykloubili prst, a strejda Prošek ho dal zas jedním škubem zpátky. 

Ryb byla pořád plná řeka. 

Maminka je balila do strouhanky a pekla na řízky a potom je vkládala do octa a prokládala plátky cibule. Ryby byly ve studeném sklepě pod strání v kamenné štoudvi. Eňo – něňo. Když někdo ve vsi onemocněl, chodil si k nám pro naložené ryby. Zdraví si chodili taky. A nejčastěji k nám přicházeli pro naložené ryby lidi s opicí. Ryby byly od jara do podzimu, ve štoudvi se uležely a kosti se rozležely. V horkách byly studené a v zimě vlahé. 

Radovánky nebraly konce, jako by celý život měl být karneval. Nad jezem se z řeky tyčila vysoká červenavá skála z opuky a té se říkalo Šímova. Snad proto, že ve vesnicích žilo plno Šímů. Jak jsme šli kolem té skály, tak jsme zpívali: 

U Šímovic skály, dva trampové stáli, že neměli co na práci, na kytary hráli. Mcajcajcajcára, mcajcajcajcára, mcajcajcajcára, juchy, juchy, juch. 

Kolem Šímovic skály jsme chodili večer pod jez na parmy. 

Nejdřív šel strejda Prošek v slaměném klobouku, pak šel tatínek s hřívou vlasů, potom Hugo, Jirka a já. Nesli jsme dlouhé pruty, sahaly až k hvězdičkám, které se objevovaly na obloze. Takovým prutem by šla možná hvězdička rozsvítit stejně jako plynová lampa na Starém Městě. Nebe bylo modré a před námi padala z jezu voda. Jez šuměl a pod ním se vytvářely bílé víry. Naproti doklapával svou denní práci Nezabudický mlýn. Uprostřed něho svítila velká bílá hvězda, okno mlynáře Čecha. A nad tím vším se klenulo nebe a vesmírné dálky. 

Prošek se otočil: 

"Tady to stačí." 

Došli jsme do tažných vod, kde má voda spád a kde se drží parmy. Neustále plují proti proudu, žijí prakticky pořád v proudu, a proto jsou odolné a silné. Obracejí rypáčkem kameny, pod nimiž hledají ráčky a drobotinu k snědku. Mají mocné ploutve a válcovité tělo, vypadají jako nadzvuková letadla. 

Rozbalili jsme vercajk. Na dlouhé pruty jsme namontovali místo vlasců dlouhé, tenké mosazné drátky, které řezaly prudkou vodu jako břitva. Na udice jsme dali rousné žížaly. 

Seděli jsme v hebké trávě a drželi pruty. Strejda první vytahoval parmici. Házela se v trávě a práskala svýma čtyřma vouskama, maličko pískala a jako by naříkala, zřejmě se také zlobila. 

Potom zabrala parma mně. Nejdřív ťukla, neslo se to z vody zas jako volání z nesmírných vodních dálek. A pak jsem ucítil tah, jako když se na prut něco zachytí, třebas plovoucí vodní tráva. Přisekl jsem. Na konci udice byla parma. Její tělo vyplulo na hladinu řeky, právě když vše odhalil seshora měsíc. Bylo jak tavené stříbro anebo jak cínová konev, s jakou se nalévá víno z královských vinic. Statečná ryba. Nesmírně bojovala o život a stále chtěla jít do proudu. Cpala se do nejprudší vody tak, jako někteří odvážní lidé chtějí stále na moře. Drát byl jako z ocele. Rvali jsme se o každý centimetr. Nakonec podlehla, protože to byl zápas nerovných sil. 

Když jsem ji vytáhl do rosné trávy, hladil jsem ji jako psa nebo kočku. Ale měla tělo cizí, studené, rybí. A pak jsem ji hned probodl hlavu nožem, neboť i stateční platí někdy za chybu smrtí. Zabil jsem ji proto, že jsem to viděl u strejdy Proška a u tatínka, a oni to zase viděli u svých předků. Mocné ploutve jí poklesly a tělo, které se podobalo krásným stříbrným letadlům na dálkových tratích, vyhaslo.